1. kapitola - Život krále Ertura

10. července 2007 v 12:12 | For You. Deňa
A je to! Přepsáno a hotovo...No ještě druhá kapča, ale to newa. Doufám že se to bude líbit, i přes to, že je to trochu kratší....A rada na konec zapamatujte si jméno toho "starce" :-D..
Konečně jsem s tím jakš takš spokojená...
Věnováno Eilonwy, za její popud, za její kritiku a taky tu chci ještě napsat, že má moc hezký blog!

Život krále Ertura
Zastavil se v nejhustším křoví, které našel. Zhluboka se nadechl a začal pátrat po zbytcích své síly. Už to nebylo jako dříve. Překonal tu zábranu v jeho mysli a sotva slyšitelně zašeptal kouzlo. Jeho zevnějšek se začal měnit a z křoví vylezl už jako lidský stařec opírající se o tlustou dřevěnou hůl a nesoucí velký ranec. Vyšel na cestu a vydal se pomalu směrem k hlavnímu městu.
Došel k jakémusi náměstí. Povalovali se tu žebráci a nemocní lidé. Někteří naříkali ze spaní. Ani děti si nehrály, jen seděly. Přemohl ho smutek. Tohle stihl udělat ten kazisvět z tohohle hrdého lidu za pár let. Když ho někteří lidé zahlédli, zaradovali se. Pamatovali si ho. Někdy přinesl jídlo, jindy zase vyprávěl krásné příběhy, což byla jedna z mála jejich radostí.
Položil ranec na zem a pomalu ho rozdělal. Byl plný jídla. Všichni se k němu nahrnuli a čekali. Věděli, že je spravedlivý a každému dá trochu. Nikdo nechtěl víc, i přes to, že je ON takhle zničil, pořád to byli Valonijci, hrdí a čestní lidé, kteří nebyli sobečtí.
Vše rozdal, cítil, že potřebují více, ale tolik by toho zase nepobral. Samozřejmě, mohl si pomoci kouzlem, ale to by ho prozradilo a potom? Nemohl by se tu ani ukázat, báli by se ho. Ani se nenadál a nějací muži mu přivalili velký špalek a děti začaly škemrat o příběh. Pousmál se. Je načase, aby jim řekl pravdu. Musí to vědět. Jednou totiž přijde doba, kdy pomůžou. Možná. Snad.
,,Tak dobrá, dobrá," rezignoval: ,,budu vám vyprávět příběh o této zemi, o Valonii. To, co řeknu se skutečně stalo a někteří z nás to pamatují, takže to bude pro vás, pro malé nezbedy."
Děti začaly nadšeně povykovat a on se na ně usmál. I někteří dospělí natáhli uši. Sice to asi budou znát, ale v jeho příbězích bylo vždy něco, něco, prostě to bylo jakoby to prožívali znovu a navíc by si rádi připomněli ta šťastná léta.
,,Dříve tu panoval starý královský rod. Za jeho vlády se vedlo lidem v této zemi skvěle. Nikdo nepamatoval válku, mor, bídu či otroctví. Říkalo se jí země zaslíbená a to skutečně byla. Ovšem takto to nemohlo být pořád, jak říkali někteří," odmlčel se, jakoby hledal ta správná slova a pokračoval: ,,Král Artur byl mlád, když nastoupil na trůn po svém otci, který se rozhodl, že raději bude psát příběhy a malovat. Jeho matka si přála také poklidný život v ústraní, ale především chtěla co nejdříve vnoučata, a tak byl Ertur neustále v obležení "vhodných" žen pro vdavky. Všichni byli šťastní a spokojení....
Jednou ovšem zmizel starý král i královna přes noc a za záhadných okolností. Mladý král byl poněkud horkokrevný a sám se je rozjel najít. Procestoval celou Valonii. Velice se z těchto cest poučil, ale nikdy o nich nevyprávěl. Po čase konečně našel i důvod, proč jeho otec a matka zmizeli.Unesli a zabili je muži z ostrovů u jihu Valonie. Tyto ostrovy nebyly moc známé a Ertur neznal jejich jméno. Bydleli zde lidé s černou pletí, a tak je pojmenoval Černé ostrovy. Prohlásil je za nepřátelské a sliboval pomstu. Byl tam asi půl roku a už si zvykl na některé jejich zvláštní tradice. Oslavy mrtvých se mu zdály vhodnou příležitostí pro pomstu.
Vplížil se do hradu, našel královy komnaty a ukryl se tam. Když se král vrátil z oslav unaven, Ertur se mu ukázal. Podal mu meč. Chtěl ho zabít v boji. Ne jako zbabělec, až bude spát. Král ale moc bojovat neuměl, a tak skončil s probodnutým srdcem. Pak Ertur prchal z ostrovů, jak nejrychleji uměl. Vracel se domů. Jeho země už začala jeho nepřítomností strádat. Bohužel se cestou ztratil, a tak bloudil neobydlenou Valonií a nevěděl co si počít.
Byl unavený, hladový a zbědovaný dlouhou cestou. Až jednou spatřil to, po čem otužil dům. Lidé tam mu pomohli a starali se o něj celý dlouhý měsíc. Nikdo neví, co se tam stalo.
Po čase přijel na hrad jak vichřice, a tak rychle by také odjel, kdyby mohl. Musel ale napravit všechny neshody a znovu se pevně chopit vlády. Po nějaké době ale stejně vyjel s početnou družinou pryč. Kam, to nikdo nevěděl. Vrátili se po třech dnech i s královou budoucí nevěstou. Ta dívka byla velice půvabná, co taky jiného, když po své matce zdědila to, že byla elfka. Měla plavé vlasy, temně modré oči, hrdé držení těla a hlavně milovala krále. Jmenovala se Indil, dcera elfky Írimë a člověka Feona. Měla bratra Martura.
Téměř ihned po jejich příjezdu začaly přípravy na velkolepou svatbu. To vše ale překazila tragická nehoda nevěstiny rodiny. Rozhodli se svou dceru překvapit, a tak vyjeli dřív a bez královy družiny, která je měla chránit. Přepadli je lupiči, kteří se v králově nepřítomnosti opět odvážili přepadat lidi. Zmizeli beze stop. Náš panovník opět v záchvatu zuřivosti vyjel pouze s pěti muži vyhledat ty lupiče. Vrátil se sám. Mnoho jich pobyli, ale zlodějů byla početní přesila. Nakonec musel ujet a bez jediné zprávy o Írimë nebo Feonovi. Indil na něj byla tehdy velice rozzuřená, ale nakonec ji obměkčil. Nehodlali uspořádat jejich pohřeb. Doufali, že jsou pořád naživu a navíc bez těl by to nešlo. Ani jeden z nich se nerozhodl zrušit svatbu, a tak za dva týdny po této nehodě se konaly vdavky.
Byla to velkolepá svatba. Mohl tam každý, kdo chtěl, od žebráků po šlechtice. Všichni se usmívali a doufali v lepší časy. Blahopřáli novomanželům a ti byli šťastní..."
Nadechl se a mocně se napil ze džbánu vody. Po tomhle měl vždy žízeň. Pohledem přelétl jeho posluchače. Usmál se. Poslouchali všichni.
,,A jak se vlastně jmenujete pane?" zeptal se jeden malý chlapec.
,,Nu, můžeš mi říkat El ,chlapče."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ililik Ililik | E-mail | Web | 23. července 2007 v 21:50 | Reagovat

Je to docela dobrý námět, jen je škoda, že tak spěcháš.

2 Deňa Deňa | Web | 24. července 2007 v 19:05 | Reagovat

už sem to upravila, ale teď je to nehorázně dlouhý..:)))

3 Eilonwy Eilonwy | Web | 30. srpna 2007 v 14:44 | Reagovat

Uslyšela jsi klapnutí podpatků, vcelku daleko od tebe, když jsi se však otočila, aby sis příchozího prohlédla, stála už blízko u tebe dívka. Na jejích narůžovělých rtech se rýsoval úsměv, nevypadala přátelsky, šel z ní strach. Rudé vlnité dlouhé vlasy jí načechrával vítr, černý plášť s kápí se neúspěšně snažil silnému větru vzdorovat. Pohled ti sklouznul k jejím očím, byly jiné, než jaké znáš u lidí. Temně zelené, kruté, bez kapky lítosti a špetky odpuštění.

"Tak tedy, bude dobré, když začnu od začátku. Jsem kritik každým coulem, bytosti, jež mě znají, už to ví a moje slova si neberou tolik k srdci, bývají totiž někdy až moc ostrá," úsměv z tváře nezmizel, stále působil tolik zle. Obešla tě, poté se elegantním krokem vydala k nejbližšímu stromu, pohupujíc boky.

"Ze začátku se mi to ani málem nechtělo číst, působilo to na mě jako hrubé shrnutí pohádky - jako bys psala děj pohádky do čtenářského deníku. Prokousala jsem se tím, párkrát jsem se ve čtení vrátila, neboť to tam místy bylo nepřehledné a doufala jsem, že je to jen takové uvedení. Mýlila jsem se, což je škoda a to velká," o mohutný strom se opřela, působila jako kočka černé barvy, ty pohyby, ten hlas...

"Všimla jsem si, že jsi užila elfské jméno Írimë, hned pro první postavu - ještě k tomu vedlejší. Jelikož vím, že Írimë znamená půvabná, zdá se mi nerozumné dávat jej obyčejné elfce z chalupy. Taková jména mají většinou elfové, kteří si je zaslouží nebo mají vyšší postavení či jsou lesními elfy - i tam by ale museli být něco víc než jen lovci, například," ušklíbla se. Měla bledý, téměř až bílý obličej a kůži, vypadalo to na ní ještě více tajemně.

"Co se týče popisů, žádné jsem nenašla. Nemohu si tedy nic z povídky představit, nemám k tomu podklady," rozhodila rukama. Bylo to podivné gesto, i když hodně známé. Jako by ti chtěla dát najevo: "je to tvá vina, jen tím odrazuješ čtenáře"

"Gramatika... Všimla jsem si nějakých chyb v měkkém - tvrdém "i", spíše ale bijí do očí tečky v přímé řeči. Přímá řeč musí končit buď čárkou, otazníkem nebo vykřičníkem, nikdy tečkou," řekla unaveným tónem, jakoby tuhle větu opakovala stále dokola.

"Dále také, láska Indil s Erturem je až moc _moc_ uspěchaná. Takhle, když by ji spatřil... No, nevím..." shodila si z ramen rezavé vlasy dozadu.

"Dle mého názoru by tato povídka mohla být rozdělená tak na pět kapitol, kdyby sis s tím pohrála, vyžila se v tom. Takhle je to opravdu moc suché, chybí tomu šťáva," nohou se odrazila od stromu, o který se opírala, což jí pomohlo se napřímit. Pak se vydala ladným pohybem k tobě.

"Přečtu si i další díly, uvidíme, třeba budou jiné," když přišla k tobě, mrkla na tebe a šla dál, někam do tmy, která ji za okamžik pohltila. Odešla bez pozdravu, stejně jako přišla.

4 Deňa Deňa | Web | 30. srpna 2007 v 15:50 | Reagovat

Co ty víš??? Třeba je Írimë vážně důležitá....a máš pravdu hrozně pospíchám a víš proč?? Chci rychle mít za sebou historii a dostat se tam, kde mě to zajímá... A co se týče teček...tak o tom ani naše paní učitelka na Čj neví...jinak díky za přečtení (zahráváš si s ohněm rusovlasice...)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.